Andělský výstup na Praděd (Severní Morava)

A zde je:
VĚCI NEJSOU TAKOVÉ, JAKÝMI SE ZDAJÍ BÝT
Dva andělé poutníci se zastavili, aby strávili noc v domě bohaté rodiny. Rodina byla nepohostinná a odmítla anděly nechat v místnosti pro hosty. Místo toho byli ubytování ve studeném sklepním pokoji. Jakmile si ustlali na tvrdé podlaze, starší anděl uviděl díru ve zdi, opravil ji. Když se mladší anděl udiveně ptal proč, starší odpověděl „Věci nejsou takové, jakými se zdají být".
Další noc si šli odpočinout do domu velmi chudého, ale pohostinného farmáře a jeho ženy. Poté, co se s nimi manželé podělili o trochu jídla, co měli, řekli andělům, aby spali v jejich posteli, kde si dobře odpočinou. Ráno po svítání našli andělé farmáře a jeho ženu v slzách. Jejich kráva, jejíž mléko bylo jediný příjem rodiny, ležela mrtvá ve chlévě.
Mladší anděl se ptal staršího, jak se to mohlo stát. První muž měl vše a ty si mu pomohl, vyčítal. Druhá rodina měla málo, ale byla ochotna podělit se o vše, a ty si dovolil, aby jim zemřela kráva. Proč?
„Věci nejsou takové, jakými se zdají být", odpověděl starší anděl. Když jsme byli ve sklepním pokoji, všiml sem si díry ve zdi, kde byla zásoba zlata. Jelikož byl majitel posedlý chamtivostí a neochotou sdílet štěstí, utěsnil sem stěnu, aby poklad nemohl najít. Když jsme další noc spali ve farmářově postel, přišel si anděl smrti pro jeho ženu. Dal jsem mu místo ní krávu"

A zpět k našemu výletu. Tentokrát nás zradila technika, navigace nás poslala na silnici, která je neprůjezdná. Navíc díky tomu jsme skončili v zácpě s lidmi na parkoviště pro sjezdovky. Když jsme dorazili k rozcestníku, tak nás trochu překvapilo 10 km na Praděd. Bylo jasné, že tohle rozumně nestihneme tam a zpět, nasvačit se nebo si dát někde polévku. Zapomněli jsme i baterku, takže co teď. Já seděla, lehce sem nakrabovala, protože výlet sem měla vymyslet já a zklamala sem. Muž je zlatý, takže mě uklidnil se slovy, co stihneme to stihneme. Nasedli jsme do auta a rozhodli se dorazit na místo odkud měla být krátká cesta na Praděd, a to z Ovčárny. Pořád mi to nesedělo tak jsme hledala další trasy po cestě a zaujala mě sice krátká, ale trochu náročnější cesta. Takže změna plánu. Tím sem zjistila, že získáme 30 minut navíc, a hlavně už budeme venku. Parkujeme na parkovišti u rozcestníku Videlské sedlo a odtud vede žlutá na Černík 1 km, na Švýcárnu je to 3 km, a od Švýcárny k rozcestníku pod Pradědem 2,5km a pak už jen kopeček na Praděd 0,5 km, celá trasa má tedy zhruba 6 km.

Neuvidíme sice spousty míst, co jsme měla v plánu, ale asi to tak má být. Budeme se muset vrátit někdy jindy. Počítejte s tím, že cesta je náročnější, ale typická pro pěkný kopec.

A pokud budete mít štěstí jako my na počasí, slunečno a modro tak nahoře Vás čeká ta nejlepší odměna. Nemusím jí popisovat, ale fotky, které budou následovat, mluví za vše.

Když jsme šli od Švýcárny směrem na Praděd a došli k rozcestníku pod Pradědem tak tam jsme si vzpomněla na ten příběh s anděly. VĚCI NEJSOU TAKOVÉ, JAKÝMI SE ZDAJÍ BÝT
Naše cesta byla úžasná, nikdo nikde krom asi 4 lidí, pes na volno, sranda a pohodička. Krom tedy toho funění do kopce. Kdyby nás navigace neposlala špatně, kdyby tam nebyla zácpa, nikdy by mě nenapadla tahle úžasná trasa. Kdybych to mohla změnit, neměnila bych. I když je to někdy těžké tak tuhle andělskou povídku si beru k srdci.
Cesta původní byla tzv. Václavské náměstí. Hromady dětí, lidí, psů... jak sem byla šťastná, že navigace selhala.

Nahoře u Pradědu bylo krásně, ale foukal vítr, pohled na kopce neskutečně krásný. Polévku jsme nedali, protože obě restaurace byly narvané lidmi... Dali jsme si naší sváču a šli dál...

Po cestě jsme si všimli asi 4 běžkařů, že to berou zkratkou na Praděd, mimo trasu. Kousek od Pradědu jsme tuto cestu našli a vydali se tedy mimo trasu. Tady jsme si opět po chvíli vzpomněli na sněžnice, ale tentokrát ne se smíchem, k čemu by nám byli. Tarvos tam dostal záchvat radosti, lítal, válel se po zádech a my se smáli s ním, tenhle okamžik si uchovám, tam nám bylo tak báječně, bezstarostně. To je moment, který si spojím pak s Pradědem, až si na něj vzpomenu.

Tuhle cestu můžete také zkusit, ale doporučuji buď musí být sníh zmrzlý trochu jako jsme měli my nebo mít sněžnice. Díky této zkratce jsme udělala pár krásných fotek a vynořili se kousek nad Černíkem.

Pak už jen cesta z kopce. Já si vytáhla obal na batoh a zkoušela to sjíždět po zadku, chvilku to šlo a Tarvos z toho měl srandu. Tak jsem si zas vzpomněla na čas, kdy jsem byla dítě.
Pokud budete mít více času tak mě ještě zaujala cesta z vesničky Vidly, kde je po cestě i velký vodopád. Jeseníky toho nabízí mnoho a já vím, že se sem ještě podíváme.

Jsme krásně unavený, hladový, ale spokojený. Tarvos vypadá spokojeně a taky unaveně. Jedeme na ranč, kde se převlékneme a dnes vyrážíme na jídlo. Je třeba si dát romantickou večeři. V okolí toho moc není a my máme s sebou navíc psa. Kousek od nás je rezidence u Jezera. Za pokus to stojí, na dveřích je zákaz psů. I tak se zeptáme a super, na vodítku může dovnitř. Máme štěstí a je tu málo lidí, obsluha je velmi příjemná, milá na našeho parťáka i nás. Jídlo je velmi dobré. Ale přes oběd sem radši nechoďte, je tu prý naprosto plno. Vůbec se nedivím, když v okolí toho moc není a už vůbec né s dobrým hodnocením. Jsem trochu zhýčkaná, ale za to může moje maminka, která vaří skvěle a učila mě vařit. Využívám hodnocení na mapách, protože už jsme se ne jednou spálili a nechci vyhazovat peníze za jídlo, co se nedá jíst. Zde ráda využiji moderní technologii.

Tento večer jsme si šli sednout do společenské místnosti. Sednout si ke krbu, dát si skleničku a zahrát pár her je prima.

Uvnitř je i pink ponk, a tak jsme dali pár her a vzpomněli si na studentské léta, kdy jsme chodili hrát, znáte obíhačky, byla to vždy sranda...

Ráno snídám na verandě a vůbec to nechápu. Vždyť je únor a já si sedím na verandě, snídám a koukám na kopce. Nádherné místo.

Naprosto vím, že pokud to nestihnu v tomhle životě tak takhle chci vstávat, mít okna až na zem a ráno koukat na východ slunce a kopce, přírodu.

Já jsem velký spáč. Ale tady jsme viděla všechny východy slunce. Vždy mě vzbudilo červené světlo, a já jen otevřela oči a koukala z postele na východ slunce. Nádhera. Jsem šťastná, tohle ubytování bude moje srdcovka.

Pokračování zas příště :) tentokrát výlet za prameny.

Děkuji všem, kdo jste dočetli až sem a snad opět bude článek pro Vás inspirací.

Tarvos a jeho smečka